Hej Džou! 2000/02/24

(příběh jednoho dítěte z okraje společnosti)

Pokaždé, když se Džou vracel ráno domů po pitce, všichni se ho ptávali: "Kam jdeš Džou". A on pokaždé posmutněle odpovídal: "Já ti vlastně nevím, ale jednou, až to budu vědět, určitě ti to povím." A stejně jako tenkrát uběhlo pár let, Džou se cestou domů častěji spíš klátil než by šel zpříma, ale tu větu zvládal pořád stejně dobře jako za mlada. Kromě toho si stihl také najít slečnu, ale když si ji vzal, začala ho den nato podvádět. To jej však nijak zvlášť nepřekvapilo, od první noci, kterou s ní strávil, tušil že Suzi byla víceméně děvka a navíc ho už od svatby beztak nebavila.
Jednoho dne, kdy Džouovi bylo už přes třicet a žena ho 10. rokem podváděla, se po ránu koukl do zrcadla a zčistajasna si povšiml jedné veliké změny. V jeho tváři alkoholika začalo pomalu vystupovat jakési nejasné, ale úpěnlivé cosi. Nikdo jiný si toho sice ještě nikdy nevšiml, ale on o tom právě teď začal s určitostí vědět. Protože byl naprosto v pohodě, nijak ho to netrápilo. S úsměvem si řekl: "Uvidíme, co se bude dít dál." a odešel zase chlastat. Při třetí rundě se mu rozsvítilo, to cosi v jeho tváři byla myšlenka, první skutečný nápad po 10 letech tápání mezi prací, domovem a svoji zasranou manželkou.
Nápad, jak už to tak u chlastačů bývá, byl naprosto hloupý a neodůvodnitelný, zároveň však vyzařoval i jistou jasnozřivostí jakoby dodanou zhůry. Bylo to něco nepopsatelného. Vysloveno to znělo naprosto odpudivě, tudíž i Džou dlouho váhal, má-li svůj vnitřní hlas vynechat, podat se mu, nebo s ním rozprávět. Přece jen nakonec jeho klidná povaha opět sebejistě zaujala své místo ve středu přemírou pití poničeného mozku díky čemuž rozprava mohla bez problémů začít.
"Hej Džou, kam jdeš s tím kvérem?" ozvalo se zevnitř.
"Šel bych ti zabít svou starou, zas sem ji nachytal s ňákým pasrem", odpověděl naprosto logicky Džou.
"A co pak Džou, co poldové, nechytnou tě?"
"Seru na ně, dám se dolů na jih, tam se schovám a nemaj šanci."
"Jak myslíš Džou, dělej jak chceš," odlehčeně odvětil vnitřní hlas a zase stichl.
Teď už bylo jisté, že všechno se musí stát právě tak. Nikdo, dokonce ani zmačkaný smradlavý kapesník čouhající mu z kapsy mu v tom nemohl zabránit. Zaplatil svých pár panáků, z kabátu ožralého šerifa si půjčil kanón a svižným krokem zamířil do své čtvrti.
Stará právě večeřela, když vpadl dovnitř. Jakmile uviděla v jeho ruce zbraň, začala naprosto nesmyslně blekotat: "Ahoj miláčku, nechceš mě snad zabít, že ne?"
"Ne, v pohodě krásko, chci tě jen odprásknout," zamumlal si Džou pro sebe a několikrát stiskl spoušť. Ozvaly se výstřely, teskné chrčení umírající a nesmírně uklidňující oddechnutí.

Té stejné noci hrál Bůh sám se sebou kostky. Jednou házel za nepřítomného ďábla a jednou za sebe. "Když vyhraje ďábel" říkal si, "půjdu se bavit." Vyhraje-li Bůh, pobavím se a někomu pomůžu. Samozřejmě, že už dopředu věděl, jak to dopadně a tak jen otráveně doházel sérii kostek, podíval se na Zemi a škodolibě uvedl několik miliónů žen do jiného stavu. "Tak to má být, když to církev žádá" strojeně dodal a začal se poohlížet dál.

Džou se mezitím vrátil do hospy a lil do sebe co mu přišlo pod ruku, ne ze smutku ani ze štěstí, prostě si najednou uvědomil, že po prvním spásném nápadu, kterým bylo zabití Suzi, se objevují další:
"Mohl bych přestat pít." pousmál se.
"Můžu zabít šerifa." znechuceně pohlédl na prasečí ksicht postaršího chlapíka.
"Nebo zkusit crack." zavzpomínal na desítky mrtvých známých z mladí.
"Nestanu se umělcem?" představoval si davy čumilů u mrtvoly své ženy.
Myšlenky letěly jako bláznivé, Džou chodil okolo lidí a s každým se se zaujetím bavil a pil. Byl mezi lidmi a přece tak mimo. Udělal něco, co ho posílá mimo společnost, ale zároveň věděl, že tím konečně pokročil dál než kam většina lidí při svém večerním šoustání za celý život. Jeho já si plavalo na vrcholu egoistické vlny povýšenosti. Pohrdal vším, dokonce i jeho činy byly jen malichernosti provedenou ve volné chvíli. Jediné co mělo důvod, to bylo jeho bytí. Naneštěstí něměl ani páru o libovolném vysvětlení toho důvodu, věděl jen, že má pro sebe neskutečný význam, ale netušil proč. A tak pil dál, pil až tam, kde většina lidí umírá, pil dál a říkal si: "Co přijde teď?"

Bůh si tedy sedí na své slonovinové věži, kouká dolů, kouká nahoru, čte si své řády o světě, které sepsal, čte si řády, co musí dodržovat, chlastá k tomu Fernet a říká si: "Zatraceně, už spousty let jsem s nikým nemohl mluvit, nikdo kromě toho chlastače Krista se nedostal tak daleko, abych s ním mohl mluvit. Kterej šašek mi sepsal ta pravidla, to by mě teda zajímalo."

Džou najednou viděl všechno tak trochu pokřiveně, nechápal co tu dělá a proč je mu tak zle. Věděl jen, že musí rychle na záchod.

Bůh se rozjařeně podíval na Zemi a uviděl jednu malinkou svatozář na jedním ožralou tam kdesi dole. "Že by?", napjatě sleduje jestli uvidí jak světlo zrudne a zmizí, což by znamenalo, že člověk zemřel a propadl peklu, nebo jestli ta osoba vydrží žít ještě minutu po níž má právo s ní promluvit.

Džoe to pochopitelně nestihl, pozvracel Juke-box ještě před vchodem na záchod a navíc než se stačil rozhodnout, bude-li znovu zvracet nebo srát, tak posral i zem na záchodku. Byl naprosto na dně, stále netušil co se děje a proč je mu tak zle. Věděl jen, že patrně něco nebude úplně v pořádku, cítil, jak jeho já znamená méně než hořící list papíru. Rozklad osobnosti postupně pokračoval, v dáli se ozývalo "Five to One", kdosi otevřel dveře a jakoby mechanicky říkal: "Pardon." Teď už Džoe věděl, že se stal naprostým nic. Ne ničím s lidskou podobou či úctou ani ničím se zvířecími pudy a silou, byl prostě zcela bez sebe, bez vnímání, bez úcty, bez lidskosti, už jen existoval, a to pouze ve velice obtížně popsatelné podobě.

Najednou se setmělo, Džou přestal vnímat své tělo, to se jen tak válelo kdesi v smrduté temnotě osvětleného záchodu. On byl vysoko nad ním, ve tmě, kdesi blízko i daleko všemu.
"Vítám tě Džou," ozval se pobavený stařecký hlas "jsem rád, že jsi zašel na návštěvu, po chlastači Kristovi jsi první, málem se to podařilo i J.D.M., ale vteřinu před tím zdech, zrudl a je v pekle."
Džou najednou věděl, že mluví s Bohem. Pochopil i to, že na něj všechno bylo nastraženo, ale protože byl velký kliďas, jen řekl: "Ty jsi ale velká svině."
Bůj se blahosklonně pouchechtl a odvětil: "To říkal ten prasák Ježíš taky. Však víš co se povídá: "Rovný rovného si hledá." No a abych někoho takového vůbec mohl nějak najít, tak to pokaždé musím trochu zaonačit. No, hlavně že to funguje a jsi tady."
Džou si pomyslel cosi, co Boha trochu dopalovalo, ale přece jen pokrytecky položil otázku: "Bože, proč zrovna Já, nejsou ti snad církve oddanější?" Bůh se mravoučně zahleděl do prázdnoty před ním a zcela nezaujatě začal vysvětlovat: "Ale ano, ti lidé by pro jejich, tedy vlastně i moji, věc na Zemi udělali cokoliv. Jenže já tu mám ta pravidla, nevím, kdo je sem dal, ale pokaždé, když jsem je porušil, bylo mi blbě od žaludku a vůbec zima po těle, takže už to radši nedělám."
"A co je v těch pravidlech?" skočil do řeči Džou, ještě než se Bůh stačil nadechnout a pokračovat ve své rozpravě.
"Je to taková základní poučka, mohu prý mluvit jen s těmi, co budou naslouchat. Jenže všichni ti lidé, co si hrají na pokorné, slušně, svědomité a kdoví co ještě," Bůh si znechuceně odplivl a kdesi na Zemi začali díky tomu vanout prudké mrazivé větry, zatímco o trochu dál, v místě rozprsknutí těch plivanců to byly chladné a divoké dešťové smrště.
"Takže," pokračoval "téměř všichni ti kašpaři poslouchají buď jen sami sebe, tedy vnitřní hlas svého já a říkají mu Bůh, ale ve skutečnosti se jedná jen o lidskou společností vytvořený morální rámec, nebo jsou naprosto celý život v nevědomí či se jedná rovnou o blázny. S těmi sice mluvit mohu, avšak o ostatních lidech se toho od nich nic moc nedozvím.
Jediná cesta jak dosáhnout skutečně osvíceného stavu je totiž ta, kdy se člověk nejdříve dostane co nejblíže Bohu skrze své vlastní já. Nezáleží v žádném případě na vědomostech v náboženských věcech, ale ve způsobu vnímání světa okolo sebe. A to byla právě tvá otázka po vysvětlení důvodu. Podobného prvního kroku dosáhne skoro každý trochu přemýšlivější člověk, ale ten druhý, k němuž se každý musí dobrat sám, tak tam dosáhne úspěchu jen málokdo. Je totiž nutné dobrat se naprosté pokory, což není možné bez ztráty sebeúcty."
"Aha," přitakal Džou "tak teď už tomu sice rozumím, ale pořád nevím ten důvod a jeho vysvětlení."
"No," rozvláčně začal Bůh "tak to jsme dva, proč si myslíš, že podporuji ty badatele na Zemi, aby hledali?"
"A nebylo by pro tebe jednodušší si to všechno zjistit sám?" nedal se nedůvěřivě vyhlížející Džou přece jen zlehka odbít.
"Ale ano," připustil Bůh "však jsem si to všechno strašlivě dávno vymyslel, ale už mám přece jen hodně let a nechce se mi ani trochu přemýšlet, natožpak hledat staré bláznivé myšlenky." a jakoby na souhlas, s tím co řekl, si přihnul nově otevřeného půllitru.

Džou zíral na Boha, který právě otráveně nechával v křečích umírat pár dalších lidí na Zemi. Viděl před sebou někoho, kdo byl sice čímsi víc než člověkem, ale svým chováním mu připadal jako desítky ochlastů z jejich ulice, když pili mívali spousty velkých řečí, ale jak vystřízlivěli, nevěděli co si se sebou počít. Bylo jasné, že tímto skončili všechny Džouovi představy o nádherném životě po smrti, ale i tak se přece jen ještě ze zvědavosti zeptal: "A jak je to tedy s tím náboženstvím, svatými a konečně i mnou teď tady?" a ještě s nechápavostí v hlase dodal "A proč jsem vlastně zabil svoji ženu?"
"Vím, co si o mně myslíš," předeslal Bůh s jistou provinilostí "ale protože jsi Džou kliďas a já vím, že na Zemi tě nečeká nic dobrého, rád bych ti ještě nabídl poslední možnost neptat se a zůstat jako Kristus nadosmrti mým obhajovatelem a posmrtně i svatým, nechceš?"
"Ne, nejsem veřící a po tvém výstupu už nebudu víru považovat za víc než společenskou korouhev. Přesto bych si tě snad přece jen trochu vážil, kdybys mi odpověděl, ať už se se mnou má stát cokoliv."
Bůh se překvapivě dlouze zamyslel a se vší důstojností, která v jeho opilecké tváři zbyla, řekl: "Chtěl jsem se jen trochu pobavit."

To bylo vše co Džou od Boha uslyšel. Najednou zase seděl ve zvratcích na záchodě. Žluté mihotavé světlo pořád svítilo, místo Doors už hrál někdo jiný a hodiny ukazovaly pět ráno. Džoe už věděl, že se musí vydat co nejrychleji na jih, utéct před zákonem a dá-li Bůh, tak i před ním samým.