A girl suffered serious burns

A girl suffered serious burns Saturday April 22, when police tossed an explosive device into an apartment during a drug raid. Miroslava Dohnalova, 18, was in serious condition in the Burns Treatment Center at Medical Center in Brno with second- and third-degree burns on her chest and stomach, authorities said. Police described the events at Cejl 62 as an unfortunate mishap. Dohnalova was not the target of the drug investigation, and authorities did not allege that.

German businesmann attacked

Brno, 20th of April. A four-member gang attacked a german businessman and made away with his car and 50,000 Kc in cash in Brno downtown on Thursday, the police said.
The police said when Kurt Strauss came home in Dornych street, at about 10 p.m. and was opening the gate after parking his car in front of the house, the four men who arrived in a car, threw chilly powder on his face. They then stabbed Kurt in the thighs and arms and made away with his car and the cash. The car was found abandoned near a hotel Grand in the centre of town on Friday. Kurt Strauss owns a steel utensils manufacturing factory on Dusikova Road.

The traffickers captured by police

The traffickers Martin Patriarcha and Sarka Bentlova secretly transported "methamphetamine" from Prague to Brno on 18th April. They were captured by police when a pedler, Sarka Bentlova, was hawking " methamphetamine " in the town of Brno.
The police and legal authorities have been keeping a vigilant eye on drug distribution, which was once rampant in the area, and vowed to crack down on the dirty drug trade.

Pojednání o Já, bytí a světě

Následující text se pokouší o popis světa vnímaného skrze západní kulturou odchované ego, které dokáže kriticky nahlížet většinu činů svého společenství. Není naneštěstí návodem, jak opravdu vyřešit libovolný společenský problém, protože takové záležitosti spíše náleží do společenských věd. Zároveň nelze žádný z těchto závěrů brát jako vše vysvětlující, ale pouze jako nejpravděpodobnější popis věcí o existenci Já, jeho bytí a světě v kterém se na základě svých vlastních smyslů nachází.
V pojednání se nesnažím o libovolné jiné vnímání než je konvečně dané vědou, pouze upozorňuji na případné možnosti, které musí i ten nejobvyklejší myšlenkový postup popisující svět vzít v úvahu, nechce-li být napaden z omezenosti, potažmo zištné zaměřenosti svých záměrů, kterou naneštěstí vnímám všude kolem sebe a jíž bychom se měli, dle mého názoru, alespoň pokoušet vyhýbat. Připouštím, že pojednání je napsáno poněkud odtažitou formou, avšak snažil jsem se přesto jej rozdělit do přehledných kapitol, abych každému umožnil zamyslet se nad některými příklady ze svého bytí, které by mu mohli posloužit jako vodítko k pochopení velice jednoduché myšlenky v mém spise obsažené. Rád bych také upozornil, že i přes poněkud společensky nezvyklé a přiznejme si to, že i nepřípustné závěry se jedná vesměs o dílo idelalistické, které může být přijato jedině v kontextu očekávání nějakého dalšího zlepšení postavení Já ve světě. Všechny opačné způsoby pochopení vyhrazuji jako důsledně podbouravající mé vlastní závěry a libovolný problém tímto způsobem vzniknuvší nemohu brát za svůj.
Děkuji všem, kdo mi umožnili dopracovat mé rozvažování až do níže uvedeného rozsahu.

Brno, 6.června 2000

Kryšpín Řepa

---

OBSAH

• Já tvoříci světy a ustavujicí
• O svobodě a nárocích Já
• Kapitalismus a člověk jako prostředek, jeho otupělost ve svých očích
• O společnosti kolem nás
• Degradace lidských bytostí
• Vzdělání a pokrok
• O víře a její subjektivitě
• O koloběhu času - historie a názory
• Nemožnost naplnění rovnosti
• Zákony vymknuté ze zájmu jednotlivců
• Smrt a její kulturnější podoba
• Roztodivnost moci
• Látky - emoce, základy bytí...
• Víme co je zodpovědnost?
• Naplnění bytí

---

Já tvoříci světy a ustavujicí

Člověka jako bytost lze pravděpodobně rozdělit do dvou oblastí vývoje, jedna byla založena ještě na našich předvědomých předcích a vychází z evoluce, případně libovolného jiného přírodního jevu, o němž nemáme do dnešních dnů žádné povědomí ani zápis, který by je mohl nějak prokázat. Samozřejmě se zdají být nejpřípustnějšími nálezy kostí a jiných pozůstatků, které jediné můžeme prozatím brát v potaz jako důkaz našeho organického původu a vývoje v minulosti. Druhou částí vývoje je, již mnohokráte zmiňovaný kulturní rozvoj, založený mimo jiné na schopnosti bytostí předávat své vědomosti následovníkům. Až potud se jedná o všeobecně známou skutečnost, kterou, ačkoliv se ji některé skupiny obyvatel mohou snažit popřít, uznává podstatná většina vědecky orientované obce jako dostatečně zdůvodnitelnou.
Nechci samozřejmě tvrdit, že libovolná jiná skutečnost, založená na nenapadnutelných základech, jakou je např. víra v Boha, nemůže sloužit ku prospěchu společnosti, avšak domnívám se, že učení, které nevykazuje žádný další vývoj, není už záležitostí, kterou bychom mohli nějakým způsobem rozebírat či se snažit lépe pochopit. Nutno přiznat, že u věr založených na ukončeném vývoji mravních a jiných hodnot, které nenabízejí nic více než občasné mravoučné poučky svých hodnostářů, nelze počítat s žádným dalším pokrokem. Připouštím, že si nejsem dokonce ani jistý, netýká-li se podobné hledisko i libovolného lidského společenství neprokazujícího žádný další myšlenkový rozvoj, tudíž nejen víry duševní, ale i víry politické by tímto dosahovali jakéhosi svého zenitu, za nímž by se začala jejich použitelnost vytrácet. Je-li však tomu tak, to bude jedním z témat následujícího pojednání, tudíž prozatím berme prostě pouze následující obecný popis, tedy, že nauky zapovídající jakýkoliv myšlenkový vývoj nelze brát jako základ pro libovolné budoucí pojednání, protože by se vlastně jednalo pouze o popis téhož v jiné podobě.
Připustíme-li tedy světu libovolný další vývoj, založený na otevřených vědomostech o minulosti, a to ať už se jedná o evoluci kulturní či přírodní, pak musíme připustit i to, že vůbec nevíme, byla-li v minulosti našimi předky vnímána skutečnost právě tak, jako dnes námi. Jednoduchým příkladem může být např. blesk, který byl před stovkami let méně hrozivější než hrom, přičemž se vůbec nejednalo o přírodní úkaz, ale řekněmě nějaký boží čin. Ačkoliv přávě taková maličkost může znít jako podnět k pobavení, je nutné si uvědomit, že i ta nejmenší odlišnost v počátku vyvolává na konci dlouhého řetězce událostí výrazně odlišný čin. Jsme-li ochotni připustit i takovou domněnku, pak nám musí být víceméně jasné, že vlastně vůbec netušíme, co se dělo před mnoha lety, a co víc, že nevíme, co se děje v jakémkoliv člověku právě teď.
V případě, že bych měl zájem, a schopnosti, oslovit čtenáře obdivující psychologii, začal bych nyní vyjmenovávat rozličné problémy z dětství, které mohou přejít v nějaký naprosto neočekávaný stav v budoucnosti, či vyvolat manii, neschopnost spolupracovat s lidmi atd. Naneštěstí pro zmiňované obdivovatele psychologie, kteří pravděpodobně přestavají nyní číst mé pojednání, přece jen předpokládám, že člověk, jakkoliv rozdílný, má přinejmenším organickou stavbu společnou, tím pádem, vše co vytváří, ať už se to děje na základě jakýchkoliv zákonnitostí, je právě to, co vytvářet chtěl a měl.
Neočekávám přehnané nadšení nad touto skutečností, která jakoby, zvláště pro některé moralisty, provolávala slávu bláznivým vrahům a šílencům postávajícím nad propastí, jen bych byl rád, kdyby i oni připustili, že to, co označují za správné, byl právě takový předsudek, jakým trpělo řekněmě 10 generací pozpátku, ne však už 20, protože tehdy byly předsudky výrazně odlišné. Jednoduchým příkladem může být jedinečná správnost monarchie, uznáváná ještě před necelou stovkou let, a nahrazená jedinečnou správností demokracie uznávanou nyní. Opravdu nesejde na tom, tvrdí-li někdo, že se demokracie drží jen proto, že prozatím nenašel nic lepšího, jelikož to spíše naznačuje, že on sám je se situací spokojen a nic lepšího nehledá, protože byl-li by s tím, v čem žije, skutečně nespokojen, snažil by se na to poukazovat a hledat nová východiska, a to nejen v souladu se současným zřízením, ale i směry vytvářející, řekněmě odlišné způsoby nahlížení fakt, protože jedině tak lze zajistit nějaký vývoj, který bude i rozumově zdůvodnitelný.
Postavíme-li tedy do této prolákliny dějin nějaké Já, to má nárok jednat právě tak, jak samo uzná za vhodné. Důvody pro podobné zdůvodnějí jsou velice jednoduché; nenašel se prozatím na světě nikdo, kdo by prokázal správnost svého rozhodnutí v důsledku omezenosti svého bytí. Byly bezpochyby vytvořeny myšlenkové pokroky, jejichž platnost trvá i přes tisíce let, avšak zároveň mnoho, byť vědeckých názorů, zmizelo v propadlišti dějin, jako něco naprosto nepoužitelného.
Ačkoliv to bude znít nepravděpodobně, já osobně věřím tomu, že ve chvíli uvedení libovolného výroku je jeho pravdivost právě a jedině odvislá od stavu já a mozkového zapojení s nímž zachází. Samozřejmě, že se budu všechny závěry, k nimž jsem došel, ospravedlňovat co nejrozumovějším způsobem, avšak, jak sám připouštím, ani jejich případná nesprávnost nemůže znamenat, že by podobný výrok v okamžiku jeho vytvoření postrádal pro mé Já jakoukoliv platnost.
Tím, co jsem v předcházejících odstavcích zmínil, chci pouze naznačit věc, která bude pochopitelně v následujícím textu patrně v několika obdobách ještě opakována; a to že Já jako jediná, byť sebe zaměřující idea - alespoň tak se mi prozatím jeví, může jediná rozhodovat, jak vnímá svět okolo sebe, tudíž žádné další - sebe zaměřené Já nemá žádný nárok pokoušet se vnucovat tomuto jedinečnému Já nic ze svého vnitřního světa, aniž by tak nebylo jednáno zároveň se souhlasem obou stran.
Jasným výsledkem předchozího odstavce se mi zdá být, že naneštěstí ani demokracie nedostačuje podobným kritériům. Těm, kteří předpokládají, že jsem hloupě pochybil ve výchově dětí, které snad ani nemohou rozhodovat sami za sebe, aby mohli příjmout nějaké vědění, mohu říci pouze následující:
1. Projevená, avšak nevynucená, pozornost by se měla počítat jako souhlas.
2. Demokratická společnost nechává lidi neználé svých práv ani zákonů, navíc však nezletilé, podepsat státní občanství, tj. smlouvu, aniž by vedla libovolný rozhovor, ačkoliv tito lidé už rozhodně mluvit dokážou a to se mi zdá mnohokráte horší.
Z toho tedy vyplývá jedině, že Já nejenže tvoří zcela odůvodněně své světy, a to právě tak, aby nikomu nic nevnucovalo a zároveň samo nebylo vtahováno do podobné hry, avšak navíc ustavuje i skutečnost. Ta pochopitelně může být vnímatelná podobně i u ostatních, ale v opačném případě, podobně jako v odlišných kulturách, má Já odůvodnitelný nárok nenechat si žádnou pravdu, s níž nesouhlasí, vnucovat, ani s ní souhlasit. Dojde-li k neshodě, jedná se pak o jednostranné vypovězení smlouvy se státem, a stát by měl na toto vypovězení reagovat souhlasem, následně předat část státu takové osobě a umožnit ji založit si či se připojit k novému státu s novými pravidly.

O svobodě a nárocích Já

Během dějin byla svoboda Já samozřejmě mnohokráte porušována, nebo přesněji, nikdy nebyla dodržena. Samozřejmě by taková záležitost nemohla být napadána, pokud bychom měli svrchovaného vládce, který by opravdu věděl, co je pro jeho národ nejlepší. Naneštěstí, během dějin se nenašel jediný svrchovaný vládce zaobírající se pouze lidem. Je to naprosto pochopitelné, pokud si uvědomíme, že každý vládce je svým vlastním sebestředným Já. Nicméně, jsou-li lidé věřící tomu, že může být něco jako příhodný svrchovaný vládce, tedy kupříkladu monarchie, pak nezbývá než položit otázku: "Jak posoudit jedinečnou správnost takového zřízení? Jak chcete na základě zkušenosti hodnotit zkušenost, která nebyla nikdy utvořena ( tou budoucí zkušenosti míním odlišný budoucí, případně lepší, způsob postupu )?" Nic z toho není naneštěstí možné, tudíž monarchie nic podobného nemůže zaručit. Co však současná vláda lidu? Vycházejme opravdu z předpokladu, že se jedná o vládu lidu. Je-li tomu tak, pak každý rozhoduje o všem, jestliže smlouva o utvoření státu, byť naprosto hypotetická, vznikla jako souhlas všech stran; tzn. nebyl nikdo, kdo by odporoval; musí i každá další změna takové smlouvy - zákon; podléhat stejnému principu, tedy právu veta.
Já má nárok dovolávat se své svobody, pokud ono vnitřně vnímá libovolnou změnu jako takovou s níž vnitřně nemůže souhlasit.

O společnosti kolem nás

Základním předpokladem každého zřízení je jeho udržitelnost. Pokud bychom založili stát a netrvali na jeho udržení, znamená to očividně, že nemáme žádný zájem se na podobné věci podílet, je tedy naprosto zbytečné setrvávat v podobném státě, a proto je lepší se přesunout do jiného, který nám bude odpovídat lépe.
Celá situace je zřejmá, ale to pouze do okamžiku, kdy jsou možnosti střídat společenství na nichž se chceme podílet. Příkladem může být např. určitá kultura, ovládající celý svět, a vyžadující po všech ostatních, aby se k ní přidali. Není-li tomu tak, pak jsou na odlišná společenství činěny rozličné obchodní, mocenské či dokonce valečné tlaky. Následně dojde k pohlcení všech ruznorodých kultur.
Pokud zbývá jediná kultura, mnohá Já budou omezována. Nejhorší věc, která však může nastat, je ta, kdy namísto umožnění utvoření naprosto rozličných společenstev s jinými nároky a očekáváními od bytí, se vynoří naprosto neodůvodnitelné pochopení ze strany mocné kultury, které umožňuje podobným lidem skomírat na okraji společnosti.
Každý musí připustit, že se někde stala chyba. Na jedné straně máme Já, která mají svoji vlastní představu o bytí, a ta naprosto neodpovídá současnému pořádku, pak máme společnost snažící se tato Já, avšak s vynucenou pozorností, přeskupit do podoby vyhovující společenství, přičemž ani jedna strana nemá ve skutečnosti zájem na dodržování požadavků té druhé. Jediným rozumným výsledkem je prostě ukončení dohody a umožnění těmto Já přesunutí do naprosto jiného prostředí, jim lépe vyhovujícím.
Mocná kultura však nic takového nechápe. Důvod? Ačkoliv si po mnoho let vystavuje rozličné vědy, morálky, kultury, náboženství apod., vždy bere tuto svoji součást pouze jako okrajovou záležitost, což ostatně vnímají i osoby zúčastněné ve zmiňovaných skupinách, které, ať už vědomě nebo nevědomě, pouze slouží, buď k pobavení, nebo k pozvednutí moci mocné kultury.
Podívame-li se na to jednodušše, můžeme se domnívat, že skrze zákony moc objektivizuje, tedy činí změřitelné, naše činy. To samo už sice nevypovídá příliš o svobodě přesvědčení, protože pokud začneme měřit činy, stáváme se do budoucna změřitelní celý, a je-li tomu tak, pak působíme pouze jako součást soukolí na níž klademe určité nároky a ona musí jediným příhodným způsobem odpovídat našim očekáváním. Nedosáhne-li jich, pak dojde k jejímu vyřazení.
Budeme si tedy sami pro sebe nejdříve muset přiznat, že osoba v rámci jedné velké kultury, zvláště do budoucna, nemůže jednat svobodně. Na tom by ostatně nic nebylo, pokud bychom připustili, že jsme produktem evoluce, tudíž postupujeme podle určitých zákonitostí, které jsou uplatnitelné v rámci společenství na každého a stejným způsobem. To se však v žádném případě, díky odlišností Já, kdy nelze nijak změřit zmiňovanou míru přistupu, protože na každého tentýž čin působí jinak, nezdá být příliš pravděpodobným přístupem.
Skutečnost o nestejnosti Já si uvědomuje samozřejmě i mocná kultura, proto se rozhodla utvořit jakousi vědu o manipulování pravd. Připouštím, že se jedná o velice vychytralý způsob, jak pobláznit nesmírné masy lidí. Když máme vědomosti o lidech, které ovšem nepovažujeme za nutné lidem sdělovat v té nejsrozumitelnější podobě ( pro jistotu je nesdělíme vůbec ), pak není možné, aby lidé jednali jakkoliv jinak, než se bude hodit nám.
Popularizátoři teď jistě volají po příkladu, nuže dobrá, podívejme se na výchovu dětí ( Jelikož si skupina lidí, kteří se posuny ve vědomí a nevědomí zabývá, patrně povšimla, že o ní mluvím, byl bych rád, aby jen pochopili, že stejně jako Já jsou i oni výtvorem své kultury ).
Po narození, jakmile dítě začne projevovat zájem o okolí, se objeví jako první rodina, jen aby sdělila to, že rodina, tu musí dítě v budoucnu chránit a té se musí držet, jen aby udrželo kulturní kořeny se svým společenstvím. Ne, nechci tvrdit, že nejsme živočichové družní a nevyžadujeme rodinu, ale když se podívám na masu Já nespokojených se svými rodinami, možná by bylo lepší sdělit jim úplnou pravdu, tedy že rodina sice může být tím nejlepším, a udat přitom rozličné případy, kdy je to možné, nebo také, že Já se někdy ve svých nárocích na bytí prostě rozejdou. Uznávám, že by zde bylo celé množství nepatrně méně nespokojených dětí vyrůstajících v harmonických rodinách, ale na druhou stranu také néméně dětí schopných rozumět tomu, že se prostě někdo nepohodl.
Dítě má zájem například o hračky. Aniž bychom věděli proč, nakoupíme ty hračky, které podporuje naše kultura.
Dítě je vedeno k soutěživosti - předzvěst budoucích problémů.
Adolescent je veden k uplatnění, pochybnost se zamítá, svoboda Já je zapovězena a posun nazveme zodpovědnost.
Dospělý je veden k čemukoliv, jen ne tam, kde by chtěl opravdu být, řekněme svobodný a opilý.
Senior je veden k nákupu hloupostí, jen aby se před smrtí měl dobře.
Umírající je veden k nutnosti trpět, abychom si mohli uvědomit, jak je obtížné zemřít.
Emotivně nevyrovnaný teenager musí pochopit obsáhlost tématu dospělosti.

Až do teď všechny případy vypadali naprosto jednodušše, avšak moc si uvědomila, že zde, zvláště při velikém množství lidí na menším množství míst, musí přece jen k celému tématu přistoupit obsáhleji.
Lidé jsou vedeni ke snášenlivosti.
Národům je vysvětlen význam válek.
Menšinám jsou dodána jejich práva.
Většinám je vysvětlena nutnost spolupracovat s menšinami.
Pracovní výkonnost se musí zvyšovat.
Obtížnost politických rozhodnutí je označena za nesmírnou.
Svět potřebuje elektronický obchod.
Komunikace spasí svět.

Samozřejmě, že všechny slogany se dočtete obvykle v komplikovanější podobě, mohl bych zajisté vybrat i lepší, ale protože nepíšu analýzu společenského zřízení, ponechám výčty na vybavenějších - vědcích.
Žadný ze zmiňovaných záměrů by nebyl vůbec nebezpečný, kdyby obsahoval obě strany svého záměru. Připouštím, že ani mocná kultura neví, jakým způsobem se podobné záležitosti budou vyvíjet, avšak využitím svých nejschopnějších jedinců na podvědomé pozměnění vůlí jiných, naprosto otevřeně jedná proti všem zákonům o svobodě, které si stanovila. V souhrnu to znamená ovšem jediné, patrně není něco v pořádku.
Společenství v němž žijeme má pochopitelně nárok ovlivňovat všechny jedince, kteří se na něm podílejí. Lidé, kteří se cítí být ovlivňováni nad míru, kterou považují za správnou, mají naopak nárok odmítnout společnost v níž se nacházejí. Není-li toto dodrženo, nemůže být zaručeno, že Já nebude jednat protispolečensky.

Kapitalismus a člověk jako prostředek, jeho otupělost ve svých očích

Majetek provází libovolné zřízení od nepaměti. Jednu dobu patřil celému kmeni, jindy naopak jednotlivci, zatímco někde se zdálo, že patří všem, ale ať už to bylo jakkoliv, pokaždé se o polnosti, nářadí či domy a továrny musel někdo starat. Zájem Já na majetku se zvyšoval s tím, jaký přínos pro něj měl. Dá se říci, že díky tomu se všechna Já, spravující majetek, mohla buď proměnit opět v evolučně ovládané jedince, kteří mají potřebu získat co nejvíce, nebo celý život nuceně omezovat své nároky a přisuzovat to své kulturní vyspělosti.
Spousta vody už protekla vodovodnímy kohoutky, avšak prozatím žádná kultura nedostála svým závazkům, nedokázala totiž udržet na uzdě své biologické předurčení a začít jednat tzv. lidsky. Nepodařilo se prozatím nic jiného, než utvořit instituty; k nim počítám především skupiny, přestavující mínění společenství za užití moci, tedy znalosti jejich slabých stránek, aniž by zmínili, co opravdu dělají a současně i právní systém, podporovaný velice podobnými odborníky, obhajující kroky, které nebývají jiné než silové. Výsledkem je sice vytváření dalšího majetku na úkor planety, avšak navíc jsou tak i Já rozkategorizována do rozličných skupin v nichž jsou i hodnocena.
Hodnocení mohou být rozdělena do několika skupin, právě nyní však zmíním to nejčastější, tedy podle množství dosaženého majetku. Opět připouštím, že na podobném hodnocení nelze shledávat nic nepříhodného, tedy pokud pomineme ničení přírodních zdrojů apod., kdyby s ním všechna Já, která jsou součástí zřízení, souhlasila.
Zcela pochopitelně, jediná Já, zcela srozuměna s během věcí, jsou lidé vlastnící dostatečné množství majetku. Všichni ostatní shledávají svůj stav neuspokojivým. Instituty posunu vědomí samozřejmě nabízejí nejvhodnější možnosti postupu, avšak ty musejí být pro své mocenské zacházení s Já předem pominuty, tudíž rozhodnutí závisí na samotném Já. Nemá-li zájem podílet se na podobném zvířecím boji o přežití a považuje-li se přeci jen za lidskou bytost, pak nezbývá než skomírat na okraji či případně opustit společenství.
Zdá se to být zvláštní, ale i lidé, přistupující na boj o majetek, nectí své schopnosti nijak vysoko, pokud je jím vysvětleno zcela rozumově jejich postavení. Nelze sice podobné náhledy považovat za objektivní, ale je směrem do budoucnosti velmi povzbuzující, že pokud přesáhne i u těchto lidí takový způsob rozvažování, začnou postupovat tímto způsobem.
I přesto však existuje celá řada Já okupující své přírodně evoluční náhledy, jichž se nemíní vzdát. Na tom by nebylo nic nevhodného, dokonce ani z pohledu, řekněme demokracie, kdyby tito lidé nebyli pouze elitou, ale prostě většinou obyvatel ve společenství se nacházející. Pokud se mi to jeví správně, tak zde jakoby se prosazovalo už mnohokráte sdělené, že jakkoliv kulturní evolucí vychovaní lidé nemohou bez nástrojů bojovat proti zvěři. V tomto případě má nástroje, z hlediska kultury, evolučně nižší tvor.
Celá věc je navíc ještě mírně zvrácenější, elita jakoby utvořila nástroje ovládání vědomí, tím vlastně přepracovala současná Já na ovládáná stvoření a mocná kultura, jakkoliv nehumanní, se může jevit velké většina zúčastněných jako, sice to nejhorší, avšak prozatím jediné možné.
Nicméně, po mnoha letech nutného přetváření většina tvorů cití přemíru únavy, nebo alespoň přílišnou vyjasněnost ve svých názorech, nikde nevznáší pochybnost, pouze si stěžuje, nerozvažuje a pracuje. Tak nějak vypadá zmiňovaná otupělost. Protože však i mocná kultura ví, že by to nemuselo jen tak projít, zabavuje všechny jedince mnohokrát osvědčenými postupy pozměňování vědomí. Lidská pochybnost o zřízení se změní v pochybnost o vztazích, rozvažování o bytí či čemkoliv kulturně vyspělejším se stane rozmýšlením o práci, příhodně popsaných činech nepříhodných lidí, případně dosaženém majetku. Toho jsme svědky každý den.
Ve skutečnosti nikomu na světě nic nepatří, důkazem toho je, že po smrti nevlastní majetek naše Já, ale naši potomci, tedy někdo naprosto jiný. Nicméně spravovat a zacházet s majetkem na zemi může každý. Naneštěstí, pokud uvážíme první zmiňovanou větu, dojde nám jedna věc. Není-li majetek na zemi ničí, pak na něj má právo každá nově narozená bytost, tedy i zvířata, avšak zároveň i lidé, kteří se nově narodili např. v Africe. Jedině takovým způsobem lze ve společnosti jednat, pokud chceme tvrdit, že jsme překročili meze pouhé biologické evoluce. Pokud ne, a všechny vědecké, ale i morální a kulturní záležitosti považujeme jen za další evoluci, tedy stejně nevědomé jednání, a proto není povinností nikoho, aby se nečeho podobného zúčastňoval či považoval své libovolné jednání za neopodstatnitelné.

Degradace lidských bytostí

Zatímco každá bytost přichází na svět naproto svobodná, navíc ovládá všechny okolo, a tak se také až do pronesení prvního slova patrně cítí, tak následovně přichází pomalé snižování jejího významu. Samozřejmě, že nic takového nebývá a nikdy nebylo na první pohled patrné. Nejdříve se prostě dozví, kdo jsou jeho rodiče, komu na něm nejvíce záleží, jakým způsobem jednat, proč rozprávět s jedněmi, proč nemluvit s jinými atp. Všechna zmiňovaná pravidla jsou přijmuta jako dogmata, neurální spoje jsou přenastaveny a prvotní ne je na světě. Není k tomu ani zapotřebí žádným způsobem zabíhat do dalších společenských vrstev, abychom nezjistili, že lidská osobnost je vtahována, opět pomocí znamých silových průvodců kultury, do určitého rámce, který, ať už je spravný nebo ne, nepřipouští pochybnosti. Výsledkem však je právě jen nesmírně ochuzená bytost, jejíž schopnost vnímat sebe sama, je právě jen v mezích společenského zřízení, za ně nedokáže žádným způsobem vykročit, aniž by neporušila některé z dogmat. Jelikož však pranázory v bytosti obsažené, a Já ovlivňující, mají víceméně prvotní charakter, jejich vykořenění lze provést jedině za pomoci nesmírného úsilí.
Každé zřízení si faktů, zmiňovaných v předešlém odstavci, je velice dobře vědomo. Připouštím, že snad někdy v počátcích, kdy se počínal přechod z evolučního do kulturně evolučního běhu, nemuselo být ani těm, co ustavovali společenství, zcela jasné, co už od počátku s každou budoucí bytostí činí, avšak, a to velice vychytrale připouští i nástroje mocné kultury, je velice důležité, jak se bude s malým tvorem zacházet, a to především do prvních třech let života. Tvrdivá se dokonce něco jako, že čím harmoničtější dětství a dospívání, tím lepší zařazení do rámců, které společnost utváří. Nelze samozřejmě na základě libovolných zákonů nějak jednodušše prokázat, že by podobné jednání bylo chybné, ostatně, pokud takové jednání souhlasilo plně s náhledem Já, bylo by patrně jediné opravnitelné, dojde-li však v libovolném okamžiku k neuvedení všech připustných možností, jedná se o pouhé manipulování. Já má právo vědět všechny nutné skutečnosti, protože jinak utváříme ideo - otroka.
Lidské bytosti jsou tedy degradováný, tím míním ochuzeny, o možnosti poznání. Vše, co poznají, bude nepozměnitelná skutečnost, a vše, k čemu budou směřovat, znamená, jejich další ochuzování, kdy, až v závěru života budou umírat, nerozeznají jedinou další alternativu, jako přípustnou. Tato záležitost samozřejmě souvisí i s odumíraním mozkových buněk, avšak z hlediska myšlenkového ochuzení je na vině především mocná kultura, prosazující své názory naprosto silovými prostředky.
Ochudíme-li člověka o jeho kulturní evoluční vývoj, znamená to, že jej opět posouváme zpět v celém evolučním řetezci, a protože nikdo není schopen, na základě nezjistitelné budoucí skutečnosti, říci, je-li jeho jednání oprávněné, znamená to, že takové zacházení s lidskými bytostmi lze označit za neospravedlnitelné a tím pádem má každé Já právo se s podobnou kulturou rozloučit, protože naprosto nepodporuje jeho rozvoj, ale pouze svůj zájem. V případě nedostání těchto závazků se společenství zcela logicky vystavuje neočekáváným způsobům jednání Já, které mají stejnou zdůvodnitelnost, jako postupy mocné kultury, čímž se dostavají významově opět na stejnou rovinu zájmy Já a společenství, potažmo mocné kultury.

Vzdělání a pokrok

Pro libovolnou kulturní evoluci je nesmírně podstatné, aby obsahovala vzdělanost. Chceme-li však obránit vzdělanost před mocnou kulturou, musíme ji neustále uvádět v pochybnost ve směru k ustavitelnosti libovolné pravdy na základě vlastního Já. Smíme samozřejmě uvádět rozličné argumenty svědčící pro naše, řekněme objektivní, pravdy, avšak nelze je brát jako jediné a zcela nevyvratitelné. Pokud by lidé chtěli mít pouze víru, nemuseli by se pouštět do vzdělávání, ale stačilo by napojit se na libovolné náboženství a uvěřit v jeho dogmata. Zatímco ti, co se rozhodli pro víru, podobné jednání očekávají, tak svobodná Já vzdělavající se na základě svého vlastního zájmu, utvářejí svůj svět, své bytí a svůj systém, nelze proto upírat nárok na libovolný výklad skutečnosti.
Současná, ale i libovolná předchozí, vzdělanost bohužel pracuje, až na vyjímky, s Já, která musí vykazovat výsledky pouze před svým zřízením, vědomí těchto Já navíc může být již dříve pozměněno silovými kroky své kultury.
Chceme-li vzdělanosti dodat opravdu vyšší důležitosti, je nutné ji utvořit na základech, které nebudou vliv mocné kultury prosazovat do takové míry, čehož mohou být příkladem všechny vyjímky, které během let utvořili skutečný pokrok, zatímco veliká většina, tzv. konformních vzdělanců, dělala především krůčky na doladění pozměněného stavu.
Nechci nijak snižovat význam obou skupin, jen si uvědomuji, že zatímco nejsme schopni prokázat skutečnou správnost vzdělávacího systému, tím míním všechno poznání v západní kultuře prozatím dosažené, tak jejímu prohlubování věnujeme nesmírné usilí a to i ná úkor svobodného rozhodování Já o svém utváření bytí.
Pokrok, který byl mnohokrát označován za jediné objektivní hledisko pro výzkum, se stává stejně nevýznamným pokud nebudeme schopni připustit, že věci ať už se jevicící jakkoliv, nejsou nutně jediným správným vysvětlením skutečnosti. Každý má právo na svoji skutečnost a v rámci spolupráce může nějakým způsobem napomoci k utváření takového světa, který se jemu zdá nejpříhodnější.
Všechny ostatní, silově vytvořené kroky, tedy řekněmě vzdělanost zaměřená na úspěch v rámci jedné kultury, pokrok směřovaný ke zvyšovaní majetku, objektivní popis skutečnosti apod. mají své právo právě jen tehdy, kdy se na nich chce Já spolupodílet, v opačném případě mu musí být zajištěna svoboda, v níž by mohl své vlastní náhledy a očekávání napodobovat. Nedojde-li k tomu, nelze zaručit, že Já nebude jednat v rámci společenství, jehož je nutnou součástí, protispolečensky. Není jediný, kulturní evolucí ustavitelný, důvod, aby jednalo jinak. Chceme-li se však držet evoluce biologické, musíme tedy připustit, že jsme naprosto nesvobodní tvorové a naše jednání opravdu nepřináší nic než přežití. Je-li to někomu dost, ať si zkusí vyjevit, proč si to myslí, já osobně v tom nespatřuji z kulturního hlediska vůbec nic pro Já významného, protože jej osobně považuji za cosi bezčasového ( v tom smyslu, že se každým okamžikem proměňuje, tím pádem se jedná o plynulé se měnící Já probíhající časem ), byť s omezenou možností trvání, čímž pádem zhodnocení jeho bytí musí být ponecháno pouze na Já a ne jeho kultuře.

O víře a její subjektivitě

Každé Já, a to dokonce v rámci mocné kultury, má nárok na svoji víru, co víc, víra je natolik oduvodnitelná, že ačkoliv byla mnohokrát potlačována, nikdy nemůže být vymýcena. Víru totiž nemusíme projevovat dokonce ani slovem, stačí pouhá myšlenka, aby člověk dokázal svému Já, že se k nečemu obrací a nějakým způsobem směřuje. Všechny zmiňované vlastnosti tedy činí víru naprosto subjektivním, vnitřním pocitem.
Naneštěstí, součástí víry se stává i svět okolo nás, dokonce i to co jíme, čím se zabýváme. Dokonce i hrůzné pocity bolestí, smutku, pláče, ba i štěstí, poznaní, radost, to vše lze označit za pouhou víru.
Ve světě plném věr se, díky našemu mozku, který všechny podměty zpracovává do ideí, nacházíme celý život; není z něj úniku.
Nebylo by problémem, pokud by všechny mozky pracovali stejně a rozvíjeli se stejně, tvrdit, že všechny skutečnosti uvedené náboženstvím, silou moci či mocnou kulturou, jsou pravdivé. Já jsou však natolik rozdílná ve svých záměrech, že mají nárok vnímat libovolnou skutečnost jakkoliv, a pouze, když to považují za vhodné, přistoupit na skutečnost tím způsobem, která je jí společenstvím přikládána. Postavíme-li se např. před sloup stojící uprostřed polí a zamyslíme-li se nad důvodem, proč tam je, může nás napadnout cokoliv. Mohl tam být seslán mimozemšťany za účelem rozhovoru s lidmi, nebo se jedná o vyškový bod, případně tudy někdy vedl eletrický proud. Pak se na totéž místo podíváme ze 100 m výšky a spatříme, že sloupů je o něco víc a tvoří pentagram, napadne nás tedy, že mělo nějaké seskupení Já patrně nějaké shromáždění a tak pokračujeme dále a spatříme stát z výšky 10 km, uvidíme města a vody a napadne nás, že ten sloup ani nikdy nebyl, nebo prostě nemůžeme jen určit kde je a za jakým účelem. Záleží na Já k jakému popisu skutečnosti se připojí.
Chybou tedy není vytváření věr, ale pouze jejich utlačování tzv. rozumovým jádrem. Nemluvím zde o spolupráci, ale opět pouze o aktu moci, kdy bez vyrovnanosti podání uvedu jednu skutečnost jako pravdu, aniž bych se zmínil o případných chybách podobné teorie. Ostatně ani moje následující psaní není nic jiného, i když mé Já se pouze pokouší o dotvoření vědomostní vyrovnanosti, kterou měla mocná kultura zajistit už dávno.
Připustíme-li právě tak skutečnosti přejaté v rámci libovolného systému, ale i záležitosti naprosto odlišné, přiblížíme se mnohem více výkladu o svobodě Já než tak činíme nyní, kdy pouze omezujeme své rámce chápání světa.
Mocná kultura má schopnost naproto potlačit celou řadu pravd, jen aby udržovala své pole působnosti, jedná se o odlišnou sílu než která vybízí k zájmu o pochopení všech stran. Jediný zájmem může poté být, zcela pochopitelně, pouze ovlivňovat, všechna Já spadající pod její vliv, každým nástrojem, který ji připadne pod ruku. Není vůbec podstatné, jaká slova jsou o možnostech všech věr zmiňována, ale jaké činy jsou ve skutečnosti prováděny.
Ačkoliv se tedy zdá, že v současné době opravdu každý může věřit čemu chce, zkusme se zamyslet nad tím, jakým způsobem se přistupuje ke všem Já obírajícími se odlišnými názory. Přinejmenším se jim zástupci mocné kultury vysmějí do oči, případně je označí za duševně choré. Není to však jen problém vědomých zástupců, ale i Já pozměněných silově takovým způsobem, že si řekněmě utvořili určité standardy obvyklosti jednání. Každé Já se stává obětí podobného postupu, nikdo se z něj nikdy úplně nevyváže, avšak pokud míníme na základě svých náhledů posuzovat ostatní, nemůžeme sami své tvrzení brát jako jedinou možnou pravdu, ale pouze přípustný náhled, čímž zajistíme opravdovou svobodu.
Víra je sice věc subjektivní, a jako taková nevyžaduje slova, avšak když nám kulturní evoluce slova přinesla, má každý právo jich používat libovolným způsobem. Je-li podobné právo omezeno, a tím nemíním jen možnost víry samotné, ale i její nerespektování, nemá žádné Já nutnost se na takovém zřízení jakkoliv podílet. Je-li k tomu nuceno, může pochopitelně jednat i protispolečensky.

O koloběhu času - historie a názory

Každá ze mnou zmiňovaných skutečností byla v minulosti již mnohokráte brána v potaz. Naneštěstí v minulosti byla svoboda omezena ještě více a tak ani ti nejotevřenější myslitelé nemohli, snad až na vyjímky některých učení v Starověkém Řecku, v žádném případě oprostit své myšlenky od některých společenských předpokladů. Zmíním-li např. jeden z velice obtížných problémů těchto filozofů, nelze než nejmenovat Boha a církev.
Celá západní filozofie je protkána tzv. křesťanskou morálkou, ačkoliv nikdo nikdy ve skutečnosti nepřipustil, že by nějací opravdu morální křesťané existovali. Lidé v Bibli sice poslouchají Boha, ale zároveň neustále bědují. Nemohu tvrdit, že bych nějakým obsáhlým způsobem dokázal rozprávět o křesťanském zdůvodnění morálky, jejíž jsem byl až do nedávné doby v podstatě obětí. Jen bych doporučil se zaměřit na zdůvodnění, která nakonec v každém směru, ale i každém státě, zazněla podobným způsobem.
Ano, mluvím o povinnosti, která jakoby srážela všechny vzdělávací systémy do kolen. Nebyl pokrok v zájmu Já, vše se dělo z povinnosti vůči své monarchii, republice, Bohu apod. Naštěstí i tento fakt už je v současnosti vynechán a vše se obrátilo, tedy alespoň u těch, kteří víru v Boha buď potlačili, nebo se k ní obracejí pouze naoko, směrem k obhajobě biologické evoluce. Vše se děje v zájmu naší přirozené podstaty, psychologové by to mohli nazvat snad zaslouženou odměnou. Vůbec se mi zdá, že prostředky mocné kultury jakoby srážely to poslední, co z celé kulturní evoluce zbylo. Ačkoliv to může znít podivně, tak poslední baštou tzv. kulturního způsobu uvažování byla právě víra. Jakkoliv pokrytecké cíle sledovala církev, tak víra nebyla o přežívání, ale o dosažení čehosi lepšího v Já. Samozřejmě, že nic tak dokonalého jako mravnost bez víry a ctnost bez posmrtného důvodu to už přece jen nebylo, ale pořád přece jen víra, jako mocný kouzelník, udržovala všechny přežijívající věřící ve víře v nutnost jejich správného konání.
Doba však plyne dál, a ačkoliv si mnoho lidí drží svoji víru, tak i přesto jsou ovládáni určitou mocí, ta se jim prolíná do jejich věr. Stejně jako když smícháme prach se zlatem, nemáme už nic ryzího, byť o to budeme usilovat.
Neschopnost, ale především nezájem o svobodu u většiny, mocnou kulturou odchovaných, našich předků vytvořil naprosto pokřivený obraz toho, o co Já mohlo při prvním seskupení usilovat. Jakékoliv další snažení bez, však už to slovo všichni dobře známe, reflexe, není možné. Ale zbývá si položit otázku. Na základě čeho chceme reflektovat? Jak můžeme naše bytí historicky pochopit, když nechápeme správně ani svobodu Já jako takovou? Nejsme-li schopni připustit jinou možnost než právě naši skutečnost jako pravdivou, můžeme pak ještě vůbec nečemu rozumět? Nabízí se dokonce otázka, co vlastně pochopíme, pochopíme-li vůbec něco. Je možné, že popisem mocné kultury popíšeme prostě její potřeby, její zájmy a jen její vliv na utváření Já, avšak přes všechno usilí nedosáhneme žádného svobodomyslného stavu mysly, nebudeme mít ani vnitřní pocit zadostiučinění, protože celá naše zkušenost je jen předstíraným divadlem pravdy.
Chceme-li přece jen nějakým způsobem pokročit a pokusit se alespoň někdy vymezit možnosti poznání světa přece jen šířeji, než právě tak, jak to vnímá jedna kultura, musíme především umožnit naprosté osvobození Já, opětovně, teď však už skrze kulturní evoluci a ne biologickou, dát mu opět týtéž možnost jaké byly na počátku a poté se alespoň snažit přiblížit nějakému více vypovídajícímu popisu bytí ve světě. Nedokážeme-li to, pak samozřejmě není žádné rozumové zdůvodnění, založené na kulturním základě, které by mohlo ospravedlnit další spolupráci v takovém společenství. Je-li mu v ukončení spolupráce zabráněno, nemůže se potom nikdo divit protispolečenskému jednání takového člověka.

Nemožnost naplnění rovnosti

Každé Já je jedinečnou existujicí entitou obyvající pravděpodobně určitou tělesnou schránku. Není jediný způsob, jak prokázat, je-li Já víceméně hmotného či řekněme nadčasového původu. Z tohoto důvodu nelze mluvit o možnosti naplnění rovnosti jednotlivých Já. Já jsou totiž nepoměřitelná. Jediná rovnost o niž se naše společenství pokouší se týká právě a jedině rámce kultury v níž se nacházíme, všechny požadavky na já vznesené však v celku neutvářejí rovnost, za níž by mělo skutečný význam bojovat. Já je jedinečné tím, že je, ne tím, že se musí poměřovat.
Odhlédneme-li od všech biologických požadavků bytí, není dokonce ani žádná potřeba se poměřovat, jediná nutnost, která z bytí vyplývá, je v rámci biologické evoluce přežití, a v rámci kulturní, kdy přesuneme vše přírodní vlastně do druhého sledu, se jedná o vlastní uspokojení Já se sebou.
Vzhledem k tomu, že ani uspokojení nelze poměřovat, tak celá rovnost nemůže vyplývat z ničeho jiného než právě společenského zájmu o soutěživost. Ta tedy není vůbec zájmem Já samotných, nechtějí-li se přesunovat pouze ke své přírodní podstatě boje o přežití, ale jedná se o silovou výchovu vnitřně dobyvačné mocné kultury, která tak sama připouští že nezastupuje zájmy nikoho jiného než sebe. Druhou možností je, že mocná kultura považuje naš biologický původ za správnější, tím však jaksi postrádám opodstatnění vší vědy či kultury. Rozumově to v takovém případě nezní příliš logicky, avšak po mnoha letech vzájemného pozmněnování lidí svými kulturami bychom se tomu nemuseli podivovat. Řekněme tedy, že mocná kultura má zájem utvořit čistě biologické bytosti s humanistickými zájmy.
Rovnost, dosažitelná právě jen v soutěživé společnosti, nikdy nebude ničím víc než odleskem barvitosti každého Já, nedeklasovaného svým zřízením, přičemž je nutné připustit, že za součást zřízení je nutné považovat i rodiny.
Rovnosti v rámci kultur jsou nejen rasové, ale i myšlenkové, vědomostní, majetkové a rozličné další. Dosažení rovnoceného stavu i v rámci zmiňovaných kategorii je, dokonce i podle představitelů mocné kultury, nemožné, ačkoliv, jak radí tvrdívají, se o ni vší silou budou snažit. Dosažení rovnosti ve všech kategoriích by znamenalo zastavení pokroku, ale to pouze v případě, že by se jednalo o čistě kulturní evoluci, kdy, dosáhnou-li všechny bytosti stavu naprostého uspokojení, nebudou muset usilovat o další přeskupování. V hypotetickém stavu rovnosti v rámci biologické evoluce dojde pouze k projevení zájmu někoho dalšího o zajištění lepší pozice pro další přežití. Tato pravidla se mi jeví jako nezpochybnitelná, alespoň pokud můj ideový základ není příliš narušitelný.
Je právo každé bytosti svobodně se rozhodovat a nepodílet se na čemkoliv s čím nesouhlasí. Takže, chce-li někdo upadat do zmatku rovnosti majetkové, souteživosti hrabivé a pořádku zmatečného, nelze mu v tom bránit. Na druhou stranu, nechce-li se na nečem podobném podílet, musí mu společnost umožnit se toho nezúčastnit. V opačném případě se musí pochopitelně jednat o boj Já se zřízením.

Zákony vymknuté ze zájmu jednotlivců

Zákony jsou nutné pouze tam, kde má nějaké Já zájem na utlačování jiného Já. Mocná kultura sama vyjevuje svoji podstatu tím, že připouští chybnost samotné výchovy právě obsáhlostí celého omezujícího aparátu. Je-li však chybnost v rámci zákonnosti tak zřejmá, je s podivem nezájem ostatních Já o uvědomění si takové skutečnosti. Nelze, než jej přičítat právě a jedině vzdělanosti, potažmo výchově. Jestliže od dětství zaměřujeme Já k dobrotě v rámci zřízení, které ničím podobným nějak viditelně nedisponuje, pak se musí něco odehrávat špatně.
Prapůvodní zákony byly vystavěny na základě souhlasu všech lidí obývajících určité společenství. Kupříkladu v nějakém kmenu všichni věděli s kým se mohou hádat, ke komu se nesmí přiblížit a jakým způsobem jednat s ostatními. Ačkoliv připouštím, že už druhá generace téhož kmenu neoplývala žádným z těchto zákonu v takové čistotě, jako prvotní smlouva, přesto stále uvnitř malého společenství přetrvávalo rozsáhlé množství pravidel na nichž se všichni vědomě shodli.
Dnes je situace odlišná, zákony jsou tvořeny pro silou mocné kultury pozměněná Já. Všechny zákony tak jsou přijaty v zájmu společenství, avšak jelikož Já ve společenství už jsou pouze degradovaná Já z času svobody, tak se víceméně může jednat pouze o zájem elity.
Problémem pro libovolnou zákonnost se stává množství zločinů. Překročí-li totiž určitou hranici, vyžaduje to další vytvoření zákonů, které při svém navyšování začnou ztrácet ospravedlnitelné základy. Dojde-li k tomu, zákonnost se začne nějakým způsobem vymykat rozumově vystavěným základům. Následně se pozmění celý systém do té podoby, že souzení na základě prostých činů už není možné. Příkladem může být zabítí, které by bylo v rámci kmene, složeného z přibližně stejně uvažujících bytostí, souzeno pokaždé stejně, zatímco v rámci rozvětveného společenství, které díky svému přirozeně biologickému záměru postrádá samo soudnost a nutně potřebuje vyšší a vyšší množství zákonu, je zapotřebí nových institutů, které zodpovídají za posouzení jednotlivých činů, přičemž se snaží zohlednit jakési nerovnosti, způsobené právě a jen díky nemožnosti co nejšířeji předat souzenému Já všechny možné skutečnosti světa v něm obsáhle. Jakkoliv se mohla v počátku mého pojednání zdát záležitost s omezeností svobody zbytečnou, tak se nyní zcela viditelně projevuje její vliv dokonce i na takovou věc, jakou je soudní řízení.
Mezi instituty zohledňující tuto neuchopitelnou nerovnost patří patrně psycholog, vypovídající právě pomocí kulturního popisu určitého společenství o osobnosti, tedy vlastně biologickém chování, jednotlivce. Podobným způsobem však postupují i soudní úředníci zpochybňující vůbec vinu na základě předešlého života apod.
Pokud bychom chtěli vytvořit hypotetický soud v kulturně pojatém společenství, pak by se jednalo patrně o obhajobu jedince, který by víceméně nepotřeboval znát nic více než své skutečnosti, kvůli nimž by se následovně přemístil do nějakého jiného zřízení, jemu lépe odpovídajícímu. Přiznávám však, že zde se jedná už víceméně o hypotézu, která však jediná může do budoucna skýtat nějakou svobodu.
Opačným případem bude další rozvoj omezení, které časem přeroste až v tzv. jediné přípustné chování. Poté bude dokonce moci dojít k přesmyčce, kdy namísto psaní zákonů způsobem, co není zákázáno je povoleno, se prostě provede výčet řekněmě tisíce věcí, které jsou povoleny a tím pádem jako bychom stanovili druhou odmnocninu biologických zákonů uplatněných na společenství. Ne tedy už evoluci kulturní nad evolucí biologickou, ale evoluci podbiologickou pod evolucí biologickou.
Ostatně uniformnost skrze zákony není jediný prostředkem mocné kultury k jejímu dosažení. Kromě toho zde existuje celá řada silových kroků, které nahlodávají vědomí Já, která, aniž by o tom věděla, načež propadají čemusi podobnému transu o víře, lásce a pravdě.
Výše zmíněným způsobem tedy zákony, potažmo zákonnost společenského zřízení, naprosto úmyslně poškozuje zájmy jednotlivců.
Shrneme-li to, pak při přetváření zákonných norem, ale i morálek dochází k pozměňování rovnocenné smlouvy mezi všemi Já ve zřízení, která byla ustavena na počátku, následně tedy má každá osoba nárok ji vypovědět nebo disponovat právem veta. Není-li těchto požadavků dosaženo, nezbývá než protispolečensky jednat.

Smrt a její kulturnější podoba

Doba, kdy dosáhneme nekonečnosti Já ješte zdaleka nepřišla, navíc není vůbec jasné, zda by v případě této možnosti Já mohlo jakýmkoliv způsobem udržovat své uspokojení na nejvyšší míře po věky. Uvážíme-li, že většina knih, ať už fyzikálních či historických popisuje jeden a ten stejný přírodně pojatý vývoj lidstva, který se v určité rovině potkává i s kulturním vývojem, jenž však podobně, jako vývoj biologický, má určité zákonnitosti k nimž směřuje - uspokojení Já - a zároveň své vlastní vyvrcholení, odlišného od biologického běhu, naprostou spokojenost všech bytostí.
Nemůžeme tedy vyloučit možnost, že Já schopné neustálého myšlenkového rozvoje a trvající nepopsatelně dlouhou dobu pochopí vše do té míry, až nebude vyžadovat žádné další vědění ke svému vlastnímu uspokojení. Poté mu nezbude než sám sebe ukončit, jelikož jediný další krok pro něj bude pouze jeho vlastním úpadkem směřujícím zpět mimo kulturní pojetí svého vývoje.
Ačkoliv lidé umírají, nemusejí ve skutečnosti vůbec trpět. Příčiny jejich utrpení způsobuje mocná kultura, která nemá zájem povýšit tento jedinečný jev, mnohokráte se vyskytující v rozličných kulturách v mnoha náboženských obměnách jako vyvrcholení života bytosti.
Kultura přetvářející smrt v akt pouhého nasilí, sloužící k odstrašení jiných Já od svých svobodných záměrů, a využívající tak opět své síly k prosazení vlastních zájmů, anebo přesunující umírající do zvláštních ústavů, byť pro jejich případné dobro, nemůže nikdy před žádným rozumově uvažujícím Já obhájit své činy konané za jakýmkoliv účelem.
Smrt, její načasování, průběh i způsob, musí, pokud je to jen možné, záležet na jednotlivci.
Utrpení samo jen prokazuje stálou přírodní zaměřenost na své bytí u všech Já.
Je-li v zájmu každého Já vyhnout se utrpení, případně strachu, má plné právo žádat o použití všech prostředků k odstranění bolestných projevů.
Neexistuje jediné zdůvodnění proč by Já nemohlo samo rozhodovat o svém bytí, je-li to jeho záměrem, k čemuž mu musí být dodány všechny dostupné vědomosti, a to ať už se týká záporů či kladů jeho činění.
V dějinách bylo mnoho oslavovaných bytostí, které provedli sebeukončení. Dnes není jejich čin mocnou kulturou nijak zvlášť zmiňovám, naopak se celé národy, přírodní evolucí a především svoji kulturou vystavěných Já, hlásí hrdě k jejich odkazu. Dosáhne-li Já tedy svého zenitu, a to i uvnitř té nejkulturnější společnosti na světě, má právo rozhodovat o tom ukončí-li své bytí nebo ne.
Zkratkovité jednání lze v tomto případě chápat také jako zenit, avšak to jen kvůli tomu, že dnes se jedná o Já degradovaná svoji kulturou, neschopná zhodnotit slovně všechny své činy. Zdůvodněním těchto sebeukončení je opět pouze přírodní evolucí tažená elita, která přestavuje všechny vědomé bytosti na této planetě právě a jen ke své potřebe.
Chceme-li smrt přestavět v kulturní událost, znamená to, že se příprav na ni aktivně zúčastní, dovoluje-li to jeho zdraví, také sám umírající. Zároveň by neměl být od svého aktu nijak odrazován, protože nikdo neví, jaký svět si vlastně sám utvořil. Jediné co lze, to je podávat oboustranně vyvážené vědomosti o jejichž významu je on sám ochoten rozprávět. Ve všech opačných případech musíme umírajícímu vyslovit jedině nejvyšší podporu, souhlasí-li s tím umírající.
Nemáme žádný nárok někoho ke smrti nutit či ji urychlovat. Rozhodnutí o všech smutečních hostinách a podobných událostech zavisí čistě na sebeukončujícím se Já.
Smrt byla po dlouhá tisíciletí kulturním jevem, jak začala mocná kultura nabírat na významu, přesunula ji na okraj zájmu, čímž jakoby lidem přisuzovala pouhé přírodně evoluční chování. Tím však byl snížen nejen kulturní význam smrti, ale také kultura sama. Nebude-li libovolné Já se způsoby a důvody umíraní spokojeno, má nárok opustit společenství, je-li mu v tom bráněno, nelze než obhajovat jeho protispolečenské jednání.

Roztodivnost moci

Každé Já má původně ve svém jednání zakotvené přírodní základy. Jedním z nich je i nutnost něco ovládat, což potažmo znamená mít převahu nad vším okolo sebe; nebýt jakkoliv poškoditelný nikým jiným. Při utváření prvotní společnosti se všechna Já naoko vzdala možnosti vše ovládat.
Narození nové bytosti na svět znamená současně i narození dalšího vládce. Malé dítě, zvláště když ještě nemluví, naprosto rozhoduje o dění celé rodiny, přičemž využívá právě v rámci tohoto základního přírodního, případně přírodně - kulturního, společenství svého práva veta. Nejedná se o žádný neoduvodnitelný čin, protože přírozeně každý, kdo vnímá své bytí jako nutnost, musí mít biologicky evoluční nároky na svůj život. Dítě, které se zpočátku jeví především jako přírodní tvor takovou nutnost pravděpodobně vnímat musí.
Bytosti, vychovavající malé vládce, do výchovy vkládají pouze jednostranné, svoji kulturou utvořené, vnímaní světa. Malý vládcové jsou tak postaveni před souhrn rozličných silových pravidel, aniž by něco věděli o své předchozí svobodě a naprosté moci.Vystavěný něvědomý rozpor mezi svobodou a mocí už sám degraduje Já, které nemůže pochopit, proč by po dlouhé době ovládání mělo přistoupit na pravidla moci. Výsledkem pak bývá nejčastěji bytost usilující o moc.
Jediné možné pozměnění této skutečnosti probíhá přes částečně pracující kulturně evoluční oblasti - některé části vzdělanosti. Nic z toho však už nemůže člověka vyvázat z jeho touhy po moci, pokud nepoužijeme naprosto oboustranně směřovaný způsob vnímaní svobody Já na světě.
Moc nás tedy ovládá především potud, pokud necháme svá Já nadále degradovaná či hůře, necháme je v jejich kulturních předpokladech ještě více otupovat.
Žádné Já nemá nezadatelné právo ovládát jiné. Pokud se kdokoliv cítí být ovládán bez svého souhlasu, má důvod z takového stavu mysli vystoupit. Je-li mu v tom zabraňováno, je jen odůvodnitelné jeho protispolečenské jednání.

Látky - emoce, základy bytí...

Každé Já je prozatím biologickou bytostí, tzn. že je součástí svého organismu nenávratně. Společně s koncem života, končí i trvání Já. Jelikož živá stvoření mají v sobě velikou zásobárnu rozličných chemických postupů k tomu, aby dosáhli svého stavu uspokojení, dají se tyto pochody považovat za základy, ale i důvody našeho přežívání ve světě.
Jelikož se každé Já rozprostírá v rámci své bytosti, vše co vnímá se ho bytostně týká. Jedná-li se o určitý pocit či vyvolání emoce, pak všechny tyto záležitosti jsou součástí Já.
Za přírodně evoluční vnímaní emocí lze považovat to, kdy člověk, omezený v chápání událostí, nevyrovnanou výpovědí o skutečnosti posuzuje své pocity pouze na základě jediného přírodního, případně i kulturního rámce.
Přeneseme-li tyto jevy do kulturně evolučního rámce, jedná se o tytéž způsoby vnímání, bytost se nepřesunula z jednoho světa, který utvářela až doteď, do nějakého naprosto odlišného, ale její rozdílnost spočívá v rozsáhlejším chápání souvislostí, čehož dosahuje právě na základě uvědomnění si své svobody Já, což lze vnímat jako jediný možný dodatek k evolučně starší linii.
Každý pocit, který vnímáme, je natolik Já zaměřený, že ho lze chápat v biologickém smyslu za jediný skutečný způsob rozhodování o stavu naši spokojenosti.
Míra spokojenosti k dosažení zenitu je u rozličných Já rozdílná.
Způsob vnímání libovolného pocitu se liší u každého Já a zavisí na přednastavení organických částí bytosti.
Nelze-li tyto záležitosti popisovat jinak než na základě vnějších tělesných projevů, nelze také zhodnotit kdo co prožívá, což je dalším zdůvodněním svobody rozhodování Já.
Existuje pouze jeden způsob bezprostředního pochopení pocitů - jejich prožívání.

Lidé v rámci přechodu z biologické na kulturní evoluci prošli mnoha stádii, přičemž každé z nich vyžadovalo překročení mnohých překážek. Pro lepší pochopení všech úskalí si Já v rámci svých společenstev utvořili Bohy. Aby však dosáhli sounáležitosti s nimi, potřebovali dosahovat stavů na rozhraní podvědomí, kterými na hraně světů svých kultur a světů čistě náležejících Já nazírali svoji opravdovou biologickou - kulturní základnu. Nevíme zda rozličné látky jako meskalin, psilocibyn či konopí vynalezli Bohy nebo naopak, nicméně požívání zmíněných substancí bylo podobně jako důstojná smrt zaneseno v celém množství kultur.
Součástí stejného pokroku bylo i mnoho dní plných čistě přírodních utrpení, kdy se Já pohybovala na pokraji svého vlastního bytí, přičemž bezprostřední vnímaní této skutečnosti bylo tak silné, že mnohé kmeny hledali možnosti jak utlumit podobné záležitosti, což znamenalo objevení plodin jako koka, opium, avšak i mnohé další.
Pocity vyvolané zmiňovanými látkami jsou stejně bezprostřední jako každé jiné pocity dosahováné přes všechny ostatní tělesné projevy a pochody. Každé svobodné Já má na ně právo, protože nelze stanovit objektivitu vnímání světa kolem nás, tudíž žádné případné nebezpečí, byť tisícekráte prokázané, nemusí být nebezpečné pro každé Já, a záleží jen na jeho vlastním rozhodnutí, dodáme-li mu dostatečné množství vyvážených vědomostí, aby se rozhodlo co bude dělat.
Mocná kultura omezila všechny zmiňované možnosti, aby mohla ovládat vědomí svými silovými instituty. Dobře si uvědomuje, že čistě kulturní evoluce či případný úbytek obyvatelstva by pro ni znamenal ztrátu vlivu. Jediný kdo má však právo rozhodovat o svém vlastním vědomí, je Já samo, je-li mu v tom zabraňováno, nelze než vnímat jeho protispolečenské jednání jako nárokovatelné.

Víme co je zodpovědnost?

Mocná kultura nastavila naše mozkové spoje tak, abychom cítili zodpovědnost. Není naše chyba, když ji nevnímáme a to potud, že se jednalo pouze o záměrné silové působení na náš vjem svobody, která by měla být pocitem zodpovědnosti nějakým způsobem omezena.
Pomineme-li všechny společenské důvody omezení svobody, které byly vnuceny na základě křesťanské morálky či potažmo libovolné morálky směřující k utužení biologicko evoluční vztahů ( král vládne pro vaše dobro, buďte poslušni králi; vaše majetky ochraňuje stát, buďte mu poslušni ), pak zbývá už jediná kulturní zodpovědnost Já před sebou samým.
Já tedy rozhoduje co je zodpovědné, k tomu, aby mohlo rozhodnout má nárok na všechny vědomosti, které jsme mu schopni poskytnout; navíc se může svobodně rozhodnout chce-li jim naslouchat.
Jedině tímto způsobem, tedy na základě rozpravy o případné zodpovědnosti samého Já, lze někoho poučovat o tom, jakým způsobem může jednat. Všechny ostatní způsoby používají moci - tentokrát vědomostní - k uplatnění svých pravd, které sami by měli být uváděny v pochybnost, což je základní poučka každé vědecké knihy, nejsou kulturně ustavitelné.
Jediný, kdo musí prokazovat zodpovědnost vůči všem Já je zřízení. Ostatní mohou být s touto zodpovědností pouze seznámeni a nesouhlasí-li, pak se pokusit o její nápravu. Není-li tento krok přijat, má každé Já nárok na opuštění takového zřízení, je-li mu v tom bráněno, jedná se o zásadní omezení jeho svobody.

Naplnění bytí

Tíha výše uvedeného úkolu spočívá na bytosti samé. Nelze obviňovat nikoho z toho, že jiná bytost nemohla naplnit své bytí.
Jelikož se nacházíme na rozhraní, nebo možná už i ve společenském úpadku, kdy se zpětně přikláníme k naší biologické prapodstatě více než ke kulturnímu, potažmo duchovnímu vývoji ke svobodě Já, tak se nelze podivovat žádnému z jinak rozumově neodůvodnitelných kroků.
Já totiž dosáhla své svobody přece. Nejedná se však o slov zbavenou spokojenost se vším děním okolo sebe, ale jen o degenerované, zúkolované a částečně vedené bytosti, které díky svým vychovatelům a státům dobře vědí co chtějí. Připouštím, že to je také volnost myšlenek, byť se mi jeví značně omezená, a zároveň, že i tito lidé dosahují naplnění svého bytí.
Nelze pouze žehrat na podmínky, aniž bychom nechtěli sami nějakým způsobem zasáhnout. Problémem, však zůstavá, kde a především jak zasáhnout. Jak vůbec projevit svoji svobodu, která dostatečně proukáže naši nezávislost na své kultuře a přinejmenším zájem o pochopení všeho dění tak trochu šířeji?
Mnohokráte slýchaný názor zaznívá davy obvykle v nejzoufalejší chvíli: "Za svobodu se musí bojovat!". Bude však zmiňovaná svoboda opravdu naše? Jsou činy vojáků padlých v boji za svoji vlast opravdu příkladem jejich průkazné zodpovědnosti? Může omezené Já myslet tak, aby vnímalo tyto skutečnosti samo za sebe?
Opravdu nedokážu říci, který směr usilování by přinesl naprostou změnu ve vývoji.
Je-li zde nějaká záležitost, jenž je trnem v oku i mocné kultuře, pak to nejsou otázky svobody, prý už dosažené, nebo boje, prý vždy nutného. Nejedná se ani o ekonomické náhledy, které jsou podle mínění mnohých odborníku jen částečně ovlivnitelné, tudíž jejich zodpovědnost za nezaměstnanost či chybné zákony je prostě mizivá. Co tedy zbývá?
Ano, mám na mysli sebeukončující se, nebo prostě jen zabitá Já. O těch zabitých můžeme ještě vyprávět báchorky jako o nešťastných obětech nepokojů či dopravních nehod, ačkoliv já viním spíše podporu čistě přírodnímu rozvoji našeho společenství. Nicméně tzv. sebevrazi jakoby byli nepopsaným listem papíru; pár dopisů na rozloučenou nikdy nikomu nepodalo žádné obhajitelné důvody. Když tak o těchto lidech uvažuji, začínám se domnívat, že právě oni naplnili své bytí. Neměli bohužel svobodný slovník, aby mohli vypovědět o rozpoložení svého Já, co víc nemohli ani oni, ani jejich následovníci či příbuzní chápat význam toho činu, protože instituce napomáhající k udržení moci ( nemocnice, psychologové ) měli pro ostatní Já velice příhodné odpovědi, jejichž odezvu si předpřipravili v našich hlavách už na našem počátku. V tomto ohledu bylo až doteď naprosto nejasné, proč ke všem těmto zkratům došlo, ale co víc byly chápány jen jako záležitost vyhnutí se zodpovědnosti - mocenské a svobody - otupělé. Nikdy nikoho nenapadlo, že se jedná vlastně poučení pro nás ostatní, ačkoliv to v několika dopisech bylo zaobaleně společensky řečeno. Tím miním kupříkladu boje za demokracii, státy, morálky, které však všechny byly zaneseny do našich vědomí dříve, než bychom sami mohli rozhodnout mají-li tam být.
Ano, právě tam, a ne u přestárlých umírajících, netušících proč vůbec žijí, se odehrává naplnění bytí, bohužel ani těmito Já netušené, avšak přece jen jediné naplnění, které jim nabídla jejich výchova.
Nicméně, kdybychom měli popsat případ ideálního naplnění bytí, patrně by se trochu odlišoval od zmiňovaných Já.
Základní součástí by bylo především pochopení co největšího počtu kulturních souvislostí vývoje, případně napomáhání dalšímu rozvoji společnosti. Následně po výběru svobodného druhu společenství, kde se nám bude nejpřijatelněji v té době žít, dosáhnutí zenitu svého vývoje. Poté setrvávání v tomto stavu uspokojení až do té doby, než se objeví buď nová výzva, nebo případně stav nenalezení další výzvy. Závěrem by přišlo sebeukončení se všemi kulturními zákonnitostmi náležející důstojné smrti.
Naneštěstí v současné době, kdy tlak na uniformnost Já silí, nezbývá, než rozvažovat, jak dotáhnout své bytí i uprostřed otupělých a degradovaných Já, která vůbec nezahlédla jakékoliv řešení vymykající se jejich kulturnímu zázemí, nelze postupovat tímto způsobem, protože by to znamenalo naprosto, spolu s množstvím nároků zřízení, směřujích k degradaci našich Já, úplné vymizení vnímání pocitu uspokojení se sebou samým, nebo, to ještě v horším případě, naprosté uspokojení dosažené skrze kulturní hodnoty přírodně evolučního rámce mocné kultury. V obou případech nepůjde už o naplnění bytí svobodného Já, ale pouze o ubohý odlesk námi dosahovaného záměru.
Doporučení pro takový případ může být jediné, vyčkat stejně jako podle bodu jedna svého prvního zenitu, následně si vychutnat tento pocit a vše zakončit.
Pokud bychom se však chtěli k naplnění bytí obrátit všeobecně, pak se jedná o pocit Já a jeho naprostého uspokojení se vším co vykonal, přičemž žádné společenské hledisko nemůže zhodnotit, je-li já oprávněno domnívat se, že jeho bytí je již naplněno či ne. Jakmile Já takového stavu dosáhne a označí jej za naplnění svého bytí, pak, ať už se jedná o degradované či kultrně evoluční Já, nemá nikdo nárok mu zakončení svého bytí z pozice síly, tedy použití jednostranných institutů moci, rozmlouvat. Jediné, co lze, a má-li o to bytost zájem, je podat nezaujatý oboustranně vyvážený názor. Je-li Já ve svém svobodném jednání omezováno, pak se nelze divit, bude-li protispolečensky jednat.

Hej Džou! 2000/02/24

(příběh jednoho dítěte z okraje společnosti)

Pokaždé, když se Džou vracel ráno domů po pitce, všichni se ho ptávali: "Kam jdeš Džou". A on pokaždé posmutněle odpovídal: "Já ti vlastně nevím, ale jednou, až to budu vědět, určitě ti to povím." A stejně jako tenkrát uběhlo pár let, Džou se cestou domů častěji spíš klátil než by šel zpříma, ale tu větu zvládal pořád stejně dobře jako za mlada. Kromě toho si stihl také najít slečnu, ale když si ji vzal, začala ho den nato podvádět. To jej však nijak zvlášť nepřekvapilo, od první noci, kterou s ní strávil, tušil že Suzi byla víceméně děvka a navíc ho už od svatby beztak nebavila.
Jednoho dne, kdy Džouovi bylo už přes třicet a žena ho 10. rokem podváděla, se po ránu koukl do zrcadla a zčistajasna si povšiml jedné veliké změny. V jeho tváři alkoholika začalo pomalu vystupovat jakési nejasné, ale úpěnlivé cosi. Nikdo jiný si toho sice ještě nikdy nevšiml, ale on o tom právě teď začal s určitostí vědět. Protože byl naprosto v pohodě, nijak ho to netrápilo. S úsměvem si řekl: "Uvidíme, co se bude dít dál." a odešel zase chlastat. Při třetí rundě se mu rozsvítilo, to cosi v jeho tváři byla myšlenka, první skutečný nápad po 10 letech tápání mezi prací, domovem a svoji zasranou manželkou.
Nápad, jak už to tak u chlastačů bývá, byl naprosto hloupý a neodůvodnitelný, zároveň však vyzařoval i jistou jasnozřivostí jakoby dodanou zhůry. Bylo to něco nepopsatelného. Vysloveno to znělo naprosto odpudivě, tudíž i Džou dlouho váhal, má-li svůj vnitřní hlas vynechat, podat se mu, nebo s ním rozprávět. Přece jen nakonec jeho klidná povaha opět sebejistě zaujala své místo ve středu přemírou pití poničeného mozku díky čemuž rozprava mohla bez problémů začít.
"Hej Džou, kam jdeš s tím kvérem?" ozvalo se zevnitř.
"Šel bych ti zabít svou starou, zas sem ji nachytal s ňákým pasrem", odpověděl naprosto logicky Džou.
"A co pak Džou, co poldové, nechytnou tě?"
"Seru na ně, dám se dolů na jih, tam se schovám a nemaj šanci."
"Jak myslíš Džou, dělej jak chceš," odlehčeně odvětil vnitřní hlas a zase stichl.
Teď už bylo jisté, že všechno se musí stát právě tak. Nikdo, dokonce ani zmačkaný smradlavý kapesník čouhající mu z kapsy mu v tom nemohl zabránit. Zaplatil svých pár panáků, z kabátu ožralého šerifa si půjčil kanón a svižným krokem zamířil do své čtvrti.
Stará právě večeřela, když vpadl dovnitř. Jakmile uviděla v jeho ruce zbraň, začala naprosto nesmyslně blekotat: "Ahoj miláčku, nechceš mě snad zabít, že ne?"
"Ne, v pohodě krásko, chci tě jen odprásknout," zamumlal si Džou pro sebe a několikrát stiskl spoušť. Ozvaly se výstřely, teskné chrčení umírající a nesmírně uklidňující oddechnutí.

Té stejné noci hrál Bůh sám se sebou kostky. Jednou házel za nepřítomného ďábla a jednou za sebe. "Když vyhraje ďábel" říkal si, "půjdu se bavit." Vyhraje-li Bůh, pobavím se a někomu pomůžu. Samozřejmě, že už dopředu věděl, jak to dopadně a tak jen otráveně doházel sérii kostek, podíval se na Zemi a škodolibě uvedl několik miliónů žen do jiného stavu. "Tak to má být, když to církev žádá" strojeně dodal a začal se poohlížet dál.

Džou se mezitím vrátil do hospy a lil do sebe co mu přišlo pod ruku, ne ze smutku ani ze štěstí, prostě si najednou uvědomil, že po prvním spásném nápadu, kterým bylo zabití Suzi, se objevují další:
"Mohl bych přestat pít." pousmál se.
"Můžu zabít šerifa." znechuceně pohlédl na prasečí ksicht postaršího chlapíka.
"Nebo zkusit crack." zavzpomínal na desítky mrtvých známých z mladí.
"Nestanu se umělcem?" představoval si davy čumilů u mrtvoly své ženy.
Myšlenky letěly jako bláznivé, Džou chodil okolo lidí a s každým se se zaujetím bavil a pil. Byl mezi lidmi a přece tak mimo. Udělal něco, co ho posílá mimo společnost, ale zároveň věděl, že tím konečně pokročil dál než kam většina lidí při svém večerním šoustání za celý život. Jeho já si plavalo na vrcholu egoistické vlny povýšenosti. Pohrdal vším, dokonce i jeho činy byly jen malichernosti provedenou ve volné chvíli. Jediné co mělo důvod, to bylo jeho bytí. Naneštěstí něměl ani páru o libovolném vysvětlení toho důvodu, věděl jen, že má pro sebe neskutečný význam, ale netušil proč. A tak pil dál, pil až tam, kde většina lidí umírá, pil dál a říkal si: "Co přijde teď?"

Bůh si tedy sedí na své slonovinové věži, kouká dolů, kouká nahoru, čte si své řády o světě, které sepsal, čte si řády, co musí dodržovat, chlastá k tomu Fernet a říká si: "Zatraceně, už spousty let jsem s nikým nemohl mluvit, nikdo kromě toho chlastače Krista se nedostal tak daleko, abych s ním mohl mluvit. Kterej šašek mi sepsal ta pravidla, to by mě teda zajímalo."

Džou najednou viděl všechno tak trochu pokřiveně, nechápal co tu dělá a proč je mu tak zle. Věděl jen, že musí rychle na záchod.

Bůh se rozjařeně podíval na Zemi a uviděl jednu malinkou svatozář na jedním ožralou tam kdesi dole. "Že by?", napjatě sleduje jestli uvidí jak světlo zrudne a zmizí, což by znamenalo, že člověk zemřel a propadl peklu, nebo jestli ta osoba vydrží žít ještě minutu po níž má právo s ní promluvit.

Džoe to pochopitelně nestihl, pozvracel Juke-box ještě před vchodem na záchod a navíc než se stačil rozhodnout, bude-li znovu zvracet nebo srát, tak posral i zem na záchodku. Byl naprosto na dně, stále netušil co se děje a proč je mu tak zle. Věděl jen, že patrně něco nebude úplně v pořádku, cítil, jak jeho já znamená méně než hořící list papíru. Rozklad osobnosti postupně pokračoval, v dáli se ozývalo "Five to One", kdosi otevřel dveře a jakoby mechanicky říkal: "Pardon." Teď už Džoe věděl, že se stal naprostým nic. Ne ničím s lidskou podobou či úctou ani ničím se zvířecími pudy a silou, byl prostě zcela bez sebe, bez vnímání, bez úcty, bez lidskosti, už jen existoval, a to pouze ve velice obtížně popsatelné podobě.

Najednou se setmělo, Džou přestal vnímat své tělo, to se jen tak válelo kdesi v smrduté temnotě osvětleného záchodu. On byl vysoko nad ním, ve tmě, kdesi blízko i daleko všemu.
"Vítám tě Džou," ozval se pobavený stařecký hlas "jsem rád, že jsi zašel na návštěvu, po chlastači Kristovi jsi první, málem se to podařilo i J.D.M., ale vteřinu před tím zdech, zrudl a je v pekle."
Džou najednou věděl, že mluví s Bohem. Pochopil i to, že na něj všechno bylo nastraženo, ale protože byl velký kliďas, jen řekl: "Ty jsi ale velká svině."
Bůj se blahosklonně pouchechtl a odvětil: "To říkal ten prasák Ježíš taky. Však víš co se povídá: "Rovný rovného si hledá." No a abych někoho takového vůbec mohl nějak najít, tak to pokaždé musím trochu zaonačit. No, hlavně že to funguje a jsi tady."
Džou si pomyslel cosi, co Boha trochu dopalovalo, ale přece jen pokrytecky položil otázku: "Bože, proč zrovna Já, nejsou ti snad církve oddanější?" Bůh se mravoučně zahleděl do prázdnoty před ním a zcela nezaujatě začal vysvětlovat: "Ale ano, ti lidé by pro jejich, tedy vlastně i moji, věc na Zemi udělali cokoliv. Jenže já tu mám ta pravidla, nevím, kdo je sem dal, ale pokaždé, když jsem je porušil, bylo mi blbě od žaludku a vůbec zima po těle, takže už to radši nedělám."
"A co je v těch pravidlech?" skočil do řeči Džou, ještě než se Bůh stačil nadechnout a pokračovat ve své rozpravě.
"Je to taková základní poučka, mohu prý mluvit jen s těmi, co budou naslouchat. Jenže všichni ti lidé, co si hrají na pokorné, slušně, svědomité a kdoví co ještě," Bůh si znechuceně odplivl a kdesi na Zemi začali díky tomu vanout prudké mrazivé větry, zatímco o trochu dál, v místě rozprsknutí těch plivanců to byly chladné a divoké dešťové smrště.
"Takže," pokračoval "téměř všichni ti kašpaři poslouchají buď jen sami sebe, tedy vnitřní hlas svého já a říkají mu Bůh, ale ve skutečnosti se jedná jen o lidskou společností vytvořený morální rámec, nebo jsou naprosto celý život v nevědomí či se jedná rovnou o blázny. S těmi sice mluvit mohu, avšak o ostatních lidech se toho od nich nic moc nedozvím.
Jediná cesta jak dosáhnout skutečně osvíceného stavu je totiž ta, kdy se člověk nejdříve dostane co nejblíže Bohu skrze své vlastní já. Nezáleží v žádném případě na vědomostech v náboženských věcech, ale ve způsobu vnímání světa okolo sebe. A to byla právě tvá otázka po vysvětlení důvodu. Podobného prvního kroku dosáhne skoro každý trochu přemýšlivější člověk, ale ten druhý, k němuž se každý musí dobrat sám, tak tam dosáhne úspěchu jen málokdo. Je totiž nutné dobrat se naprosté pokory, což není možné bez ztráty sebeúcty."
"Aha," přitakal Džou "tak teď už tomu sice rozumím, ale pořád nevím ten důvod a jeho vysvětlení."
"No," rozvláčně začal Bůh "tak to jsme dva, proč si myslíš, že podporuji ty badatele na Zemi, aby hledali?"
"A nebylo by pro tebe jednodušší si to všechno zjistit sám?" nedal se nedůvěřivě vyhlížející Džou přece jen zlehka odbít.
"Ale ano," připustil Bůh "však jsem si to všechno strašlivě dávno vymyslel, ale už mám přece jen hodně let a nechce se mi ani trochu přemýšlet, natožpak hledat staré bláznivé myšlenky." a jakoby na souhlas, s tím co řekl, si přihnul nově otevřeného půllitru.

Džou zíral na Boha, který právě otráveně nechával v křečích umírat pár dalších lidí na Zemi. Viděl před sebou někoho, kdo byl sice čímsi víc než člověkem, ale svým chováním mu připadal jako desítky ochlastů z jejich ulice, když pili mívali spousty velkých řečí, ale jak vystřízlivěli, nevěděli co si se sebou počít. Bylo jasné, že tímto skončili všechny Džouovi představy o nádherném životě po smrti, ale i tak se přece jen ještě ze zvědavosti zeptal: "A jak je to tedy s tím náboženstvím, svatými a konečně i mnou teď tady?" a ještě s nechápavostí v hlase dodal "A proč jsem vlastně zabil svoji ženu?"
"Vím, co si o mně myslíš," předeslal Bůh s jistou provinilostí "ale protože jsi Džou kliďas a já vím, že na Zemi tě nečeká nic dobrého, rád bych ti ještě nabídl poslední možnost neptat se a zůstat jako Kristus nadosmrti mým obhajovatelem a posmrtně i svatým, nechceš?"
"Ne, nejsem veřící a po tvém výstupu už nebudu víru považovat za víc než společenskou korouhev. Přesto bych si tě snad přece jen trochu vážil, kdybys mi odpověděl, ať už se se mnou má stát cokoliv."
Bůh se překvapivě dlouze zamyslel a se vší důstojností, která v jeho opilecké tváři zbyla, řekl: "Chtěl jsem se jen trochu pobavit."

To bylo vše co Džou od Boha uslyšel. Najednou zase seděl ve zvratcích na záchodě. Žluté mihotavé světlo pořád svítilo, místo Doors už hrál někdo jiný a hodiny ukazovaly pět ráno. Džoe už věděl, že se musí vydat co nejrychleji na jih, utéct před zákonem a dá-li Bůh, tak i před ním samým.