Kniha čtvrtá s názvem Šithepnz

Sám nevím z jakého rozhodnutí řízení osudu, ale v knize Šithepnz se všechny jednotlivé knihy i jejich příběhy spojily do konečného všeosvětlujícího celku. Tetralogie tím dostává svůj řád.
Příběh začíná ve vědeckém ústavu, kde se pracuje na experimentu se superegy. Objevy ústavu mají být posléze určitým způsobem využity tak, aby oblasti, kde lidé doslova živoří, byli přetvořeny podle nově zpracovaných ekonomických záměrů. Pracoviště, kde těmto zásadním myšlenkám dávají i svoji podobu se však dostane pod drobnohled špionážních sítí druhé strany. Díky tomu se běh událostí začne vyvíjet poněkud nečekaným směrem.
Na knize se mi především líbí její definitivnost. Chvílemi jsem si totiž nebyl jistý, zda-li přílišná nespojitost jednotlivých děl nenarušuje samotný výraz mé tvorby. Stvořením tetralogie se vše vyřešilo samo.

Kniha Třetí s názvem Všesvět & Spojené Hnáty

Trochu piroteskní kritika společenských poměrů uvnitř novinových článků běžně dostupných deníků se pronesla do mírně pohádkově laděného příběhu o zlobrech a člobrdech.
Tentokrát se objevují na scéně i úplně nová slova, místa i způsoby chovaní jednotlivých postav příběhu. Důvod je zřejmý, jedná se smyšlené reálie.
Rudolf je poněkud liný člobrda, který se setkává s ještě línější přítelkyní. Posléze jsou však vtaženi do politického dění Všesvěta, který se posléze rozhodne jít svou vlastní cestou a nenaslouchat již potřebám Spojených Hnátů, což je země na druhé straně řeky Strixu, kde sídlí zlobři. Jejich znepokojení nad stavem země člobrdů však vyvolává značné rozpory a proto se cítí být tito 'bohové nad člobrdy' povolání k tomu, aby problém vyřešili.

Kniha Druhá s názvem Na Plech

Děj je částečně naplněn reáliemi jednoho města. Částečně mě inspirovali mladí lidé na okraji společnosti o nichž jsem četl příběhy v denících a kulturních zpravodajích o tanečních setkaních plných hlasitě znějící hudby. Je-li druhé knize něco působivého, pak je to její čtenářská obec, která se kupodivu opravdu počítá na desítky. Ostatně u tohoto spisku se čtenář setká nejen s náročným jazykem jako u knihy Pohádka, ale čeká na něj o poznaní snesitelnější podaní inspirované knihami zlehka pišících autorů brakové literatury. Příběh končí poněkud smutnějí než v prvním případě, ale dle mého názoru z důvodů morálních naprosto správně. Kniha bohužel nebyla vydána i když se díky odlehčenému jazyku právě takový osud bezpochyby zasloužila.

Kniha První s názvem Pohádka

Příběh není prostý, zaobírá se dějem uvnitř značně prodejného města se svými zlodějíčky, nepracujícími až flákači či zbohatlíky a mocnými.
Všichni tito lidé však mají srdce i své touhy a naděje. Díky nim se tedy čtenář podívá do kostela, na oslavu Dne dětí nebo k na výletní plavbu lodí. Navštíví také taneční slavnost či záhádný byt mocného obyvatele města, který si sám se sebou neví tak úplně rady. A protože se jedná o pohádkový příběh pro dospělé, nechybí ani socialně kritický pohled na společnost, ale ani skoro radostný závěr komplikovaného sledu událostí.
Na této knize mám nejvíc rád její možná až moc rozvláčný jazyk, jelikož jsem byl v těch časech psaní stále ovlivně filozofickými pojednáními myslitelů předchozích století.
Původně jsem u této knihy zámýšlel i skutečné vydání, avšak osud mi nebyl příznive nakloněn.

Úvod

Můj drahý skrytý čtenáří,

Přibližně pred deseti lety jsem započal veliké dílo psaní velkolepých novel. Až do dnešního dne se mi nezadařilo být přítomen na Síti všech sítí, a proto se do jejich řádků nemohl začíst nikdo jiný než přátelé . Jeden můj kamarád mi rozpohyboval tuto stránku a řekl, abych sem uvedl alespoň shrnutí své tvorby, že se další čtenáři najdou. A proto tak činím. Chceš-li některou z mých knih číst celou, dej mi prosím vedět na adrese oranzovnik (znak mezi ! a #) lovecat (znak tečka) com. I tu pro mě vytvořil kamarád, ale dá mi vědět, až se prý někdo ozve. Díky všem. Váš Adam Brázdil.